neděle 28. ledna 2018

Lék na svobodu 1.

Ahoj, vítám vás u mé první publikované povídky :). Jedná se o povídku ze světa Avengers, ovšem ne o povídku, kde se vyskytují milenecké pletky. Když už nějaké, tak čistě pracovní a přátelské :). Tato úvodní kapitola je jen opravdu úvodní a krátká, řekla bych, že taková ochutnávka :) Bude se zde jednat spíš o minulost postav/postavy, aby byl objasněn děj a jejich známost :) Ok, ok, asi to moc neodpovídá Clintově minulosti, ale... nechejme to tak, nejsme encyklopedie druhé světové, aby vše muselo odpovídat faktům. Byla bych ráda za případnou, rozumnou kritiku :) V příštím díle, který se pokusím vydat co nejdříve, půjde na scénu více Avengers :).

***

"To snad nemyslíš vážně!" vykřikl můj přítel překvapeně, když se dozvěděl mou poslední novinu.

"Smrtelně vážně, Clinte," odpověděla jsem s klidem v duši a s úsměvem na tváři. Nebyl jediný, kdo nedokázal uvěřit, že se mi to skutečně povedlo.


"Necháš se dobrovolně zabít? Nebylo by lepší nechat se přejet autem?"

Nevzrušeně jsem si povzdechla. Všichni, kdo si mě trpělivě vyslechli a poté mě obdařovali podezíravými pohledy, mě měli za sebevražedného blázna. Někteří mi byli schopni vnucovat i teorie, že žena do armády prostě nepatří, a nemá mezi muži šanci.

"Jsi osmý, a doufám poslední, kdo mi tohle tvrdí."

Clint se zasmál.

"Neříkám, že ti to nepřeju, ale není to unáhlené? Myslel jsem, že jsi o tom jen přemýšlela. A ty jednoho dne přijdeš, že jsi ty zkoušky udělala!" usmíval se od ucha k uchu, jakoby si o mě myslel, že jsem úplný idiot. Jediné, na co jsem se zmohla, byl vražedný pohled, vyslaný přímo do jeho tváře. Že mě lidé brali jako magora bez hranic, jsem si zvykla, ale že i tenhle člověk, to jsem pochopit nedokázala.

"To si teda nemyslím," řekla jsem s dětinským vzdorem a dveřmi od domu mu div nerozbila nos. Na jeho nechápavý pohled se dočkal vyplazeného jazyka a já si hrdě odkráčela do svého bytu.

Neuběhla ani hodina, když jsem zaslechla to typické ťukání na dveře, které volalo ven. Nechala jsem všeho, co jsem měla po ruce a s neomaleným zavoláním na rodiče, že odcházím, jsem vyrazila ze dveří. Ale tentokrát to ten nos přeci jen schytal. Clint to dal najevo vysokým zakvílením.

"Jejda, promiň," uchechtla jsem se a snažila se nesmát jeho vražednému pohledu a stékajícímu pramínku krve po bradě.

"Pokud se takhle budeš řítit ze dveří i v té armádě, zabijou tě hned v kasárnách," poznamenal uštěpačně. Jen co jsem se k němu napřáhla, že mu jednu vlepím, začal se smát a bránit se.

"Tohle si vyprošuju! Jestli odsud okamžitě nevypadnem, seznámím tvůj nos i s jinýma věcma," zvolala jsem a strkala ho před sebou k domovním dveřím.

"Kdy nastupuješ?" zeptal se s nohama na hrazdě a hlavou visící k zemi. Ruce měl založené na hrudi, a kromě obličeje nalitého krví se snažil tvářit jako mistr světa.

"Hned jak to bude možné," pokrčila jsem rameny a přehodila si přes ně upocený ručník. Clint se zhoupl na hrazdě jako opice a se zaduněním doskočil na zem.

"Ty se tady na to vážně vykašleš," řekl spíš faktem, než formou otázky a zatvářil se u toho jako nakopnuté štěně.

"Být v armádě neznamená zmizet z povrchu zemského," ušklíbla jsem se nevesele a nasáklý ručník po něm hodila. Bez mrknutí oka ho chytil a hodil zpět za mě na stůl. Pozoroval mě s mírným úšklebkem, a pohledem neuhnul ani o milimetr. Ač působil sebevíc komicky, začala jsem se pod ním ošívat. Vypadal, jakoby měl každou chvíli vytáhnout zbraň a udělat ze mě řešeto.

Ale nestalo se nic. Jen se díval.

"Už to začíná bejt fakt divný, Clinte" podotkla jsem, a doufala, že alespoň zamrká.

"Kdy nastupuješ?" zeptal se náhle ostrým hlasem znovu. Zatínal pěsti, o něčem přemýšlel.

"Za měsíc," uklouzlo mi, aniž bych chtěla cokoli říct. Jeho výraz o trochu povolil.

"Skvěle. Ale až tě zabijou, tak za mnou nechoď," odsekl. Přesunul se zpět na hrazdu a hodnou chvíli předstíral, že pro něj neexistuji. Sledovala jsem každý jeho pohyb, až konečně změkl úplně a začal se smát.

"Však ono tak špatně nebude," povzdechl si s úsměvem.

Den, kdy jsem měla nastoupit se nesl v pochmurném duchu. Všichni, nevyjímaje i té kočky, kolem mě chodili se svěšenou hlavou a shrbenými zády. Jakoby snad měl nastat konec světa. S rodiči jsem se srdceryvně rozloučila už doma a striktně jim bránila v mém doprovodu. To Clint měl tu čest mě doprovodit před mé budoucí dočasné bydliště.

"Stejně si myslím, že je to pitomost," povzdechl si útrpně a chytl mě za ramena.

"To nezjistím, pokud tam nepůjdu," pousmála jsem se. Clint sklopil ten svůj smutný pohled k zemi a z hluboka se nadechl.

"Vím, že je to je zatím jen výcvik, ale snaž se zůstat tak jak tě teď vidím."

Teď jsem útrpný povzdech vypustila já. Asi si myslel, že na samotném výcviku se dokážu sama zastřelit.

"Neboj, ono nějak bylo, a nějak bude," poplácala jsem ho s těmito slovy po rameni a pod jeho přímým pohledem jsem zmizela za rohem. Tam jsem si vykročila veselým krokem, protože to nejhorší jsem měla za sebou.

- - -

Za jasného svitu slunce jsem s úsměvem na tváři vyšla do ulic. Právě mi totiž skončil základní výcvik a já se vracela domů. Nikomu jsem neřekla, že se vracím, a proto mi snad v žilách kolovalo víc adrenalinu a nadšení, než by mělo. Obzvlášť se mi stýskalo po Clintovi, který se obtěžoval zavolat jen jednou a s tím, že má doma nějaké problémy. Čímž mi pak na dlouhou dobu zasadil brouka do hlavy.

Ale já už se blížila ke svému domu. Důvěrně známé okolí a dům samotný mi ještě více zvedl náladu.

Domovní dveře jsem rozrazila s takovou vervou, že se málem vysklily o protější stěnu, a zamířila si to k bytu Clintových pěstounů.

Nesměla jsem zaklepala a úsměv na mé tváři se ještě rozšířil. Čekala jsem, že se dveře prudce otevřou a my si konečně padneme kolem krku.

Ale nestalo se nic. Když jsem své klepání zopakovala, dveře vrzly objevila se v nich Clintova adoptivní matka. Její oči plné smutku a propadlé tváře mě vyděsily, a usvědčily v tom, že se tu opravdu něco dělo.

"Clint není doma," vydala ze sebe zdrchaně dřív, než jsem stačila otevřít pusu. Sjela můj zevnějšek od hlavy až k patě a věnovala mi smutný pohled.

Nezmohla jsem se na nic víc, než roztřesené - "Kde je?"

"Před týdnem utekl. A ještě se nevrátil," neudržela se a vzlykla. Těch pár slov stačilo k tomu, abych se hněvem roztřásla. Možná jsem zamumlala poděkování, a práskla za sebou dveřmi od našeho bytu. Zoufale jsem se po nich svezla a s pláčem si opřela hlavu o kolena. Vše mi začínalo docházet a věděla jsem moc dobře, že už se nikdy nehodlá vrátit. Že byl Clint problémový člověk, jsem věděla nejen z jeho vyprávění. Často mi říkal o mnoha adoptivních rodinách, od kterých utekl. Ale proč utekl zrovna od téhle, kde se měl blahodárně, jsem pochopit nedokázala. A ještě víc mě mátlo to, že opustil mě. Vykašlal se na mě a rozhodl se mě opustit stejně, jako všechny ostatní. Pohřbil tak důvěrné a dlouhodobé přátelství, kterého jsem si vážila stejně, jako vlastního života.

Při tom všem uvědomění jsem propadla v zoufalý pláč. Teď už mi nezbylo nic jiného, než se naplno oddat armádě.

1 komentář:

  1. Prolézám tak staré známé, jestli někdo nezačal zase psát... a tady letošní povídka! Tak to je báječná zpráva :-) (Tedy ještě báječnější by byla, kdyby tu od ledna byla nějaká další kapitola :-D) Ale stejně, tihle dva, to je moje srdcovka. Velmi doufám, že budeš pokračovat, tohle je dost originální námět - a chci vědět, jak to bude dál :-)

    OdpovědětVymazat