tag:blogger.com,1999:blog-20193577457435892232024-02-02T13:46:56.982+01:00Z druhého světaSagittandhttp://www.blogger.com/profile/06220152260318657782noreply@blogger.comBlogger1125tag:blogger.com,1999:blog-2019357745743589223.post-87856610476611133212018-01-28T18:39:00.001+01:002018-01-28T19:02:00.755+01:00Lék na svobodu 1.<i>Ahoj, vítám vás u mé první publikované povídky :). Jedná se o povídku ze světa Avengers, ovšem ne o povídku, kde se vyskytují milenecké pletky. Když už nějaké, tak čistě pracovní a přátelské :). Tato úvodní kapitola je jen opravdu úvodní a krátká, řekla bych, že taková ochutnávka :) Bude se zde jednat spíš o minulost postav/postavy, aby byl objasněn děj a jejich známost :) Ok, ok, asi to moc neodpovídá Clintově minulosti, ale... nechejme to tak, nejsme encyklopedie druhé světové, aby vše muselo odpovídat faktům. Byla bych ráda za případnou, rozumnou kritiku :) V příštím díle, který se pokusím vydat co nejdříve, půjde na scénu více Avengers :).</i><br />
<br />
***<br />
<br />
"To snad nemyslíš vážně!" vykřikl můj přítel překvapeně, když se dozvěděl mou poslední novinu. <br />
<br />
"Smrtelně vážně, Clinte," odpověděla jsem s klidem v duši a s úsměvem na tváři. Nebyl jediný, kdo nedokázal uvěřit, že se mi to skutečně povedlo.<br />
<a name='more'></a><br />
<br />
"Necháš se dobrovolně zabít? Nebylo by lepší nechat se přejet autem?"<br />
<br />
Nevzrušeně jsem si povzdechla. Všichni, kdo si mě trpělivě vyslechli a poté mě obdařovali podezíravými pohledy, mě měli za sebevražedného blázna. Někteří mi byli schopni vnucovat i teorie, že žena do armády prostě nepatří, a nemá mezi muži šanci.<br />
<br />
"Jsi osmý, a doufám poslední, kdo mi tohle tvrdí."<br />
<br />
Clint se zasmál.<br />
<br />
"Neříkám, že ti to nepřeju, ale není to unáhlené? Myslel jsem, že jsi o tom jen přemýšlela. A ty jednoho dne přijdeš, že jsi ty zkoušky udělala!" usmíval se od ucha k uchu, jakoby si o mě myslel, že jsem úplný idiot. Jediné, na co jsem se zmohla, byl vražedný pohled, vyslaný přímo do jeho tváře. Že mě lidé brali jako magora bez hranic, jsem si zvykla, ale že i tenhle člověk, to jsem pochopit nedokázala.<br />
<br />
"To si teda nemyslím," řekla jsem s dětinským vzdorem a dveřmi od domu mu div nerozbila nos. Na jeho nechápavý pohled se dočkal vyplazeného jazyka a já si hrdě odkráčela do svého bytu.<br />
<br />
Neuběhla ani hodina, když jsem zaslechla to typické ťukání na dveře, které volalo ven. Nechala jsem všeho, co jsem měla po ruce a s neomaleným zavoláním na rodiče, že odcházím, jsem vyrazila ze dveří. Ale tentokrát to ten nos přeci jen schytal. Clint to dal najevo vysokým zakvílením.<br />
<br />
"Jejda, promiň," uchechtla jsem se a snažila se nesmát jeho vražednému pohledu a stékajícímu pramínku krve po bradě.<br />
<br />
"Pokud se takhle budeš řítit ze dveří i v té armádě, zabijou tě hned v kasárnách," poznamenal uštěpačně. Jen co jsem se k němu napřáhla, že mu jednu vlepím, začal se smát a bránit se.<br />
<br />
"Tohle si vyprošuju! Jestli odsud okamžitě nevypadnem, seznámím tvůj nos i s jinýma věcma," zvolala jsem a strkala ho před sebou k domovním dveřím.<br />
<br />
"Kdy nastupuješ?" zeptal se s nohama na hrazdě a hlavou visící k zemi. Ruce měl založené na hrudi, a kromě obličeje nalitého krví se snažil tvářit jako mistr světa.<br />
<br />
"Hned jak to bude možné," pokrčila jsem rameny a přehodila si přes ně upocený ručník. Clint se zhoupl na hrazdě jako opice a se zaduněním doskočil na zem.<br />
<br />
"Ty se tady na to vážně vykašleš," řekl spíš faktem, než formou otázky a zatvářil se u toho jako nakopnuté štěně.<br />
<br />
"Být v armádě neznamená zmizet z povrchu zemského," ušklíbla jsem se nevesele a nasáklý ručník po něm hodila. Bez mrknutí oka ho chytil a hodil zpět za mě na stůl. Pozoroval mě s mírným úšklebkem, a pohledem neuhnul ani o milimetr. Ač působil sebevíc komicky, začala jsem se pod ním ošívat. Vypadal, jakoby měl každou chvíli vytáhnout zbraň a udělat ze mě řešeto.<br />
<br />
Ale nestalo se nic. Jen se díval.<br />
<br />
"Už to začíná bejt fakt divný, Clinte" podotkla jsem, a doufala, že alespoň zamrká.<br />
<br />
"Kdy nastupuješ?" zeptal se náhle ostrým hlasem znovu. Zatínal pěsti, o něčem přemýšlel.<br />
<br />
"Za měsíc," uklouzlo mi, aniž bych chtěla cokoli říct. Jeho výraz o trochu povolil.<br />
<br />
"Skvěle. Ale až tě zabijou, tak za mnou nechoď," odsekl. Přesunul se zpět na hrazdu a hodnou chvíli předstíral, že pro něj neexistuji. Sledovala jsem každý jeho pohyb, až konečně změkl úplně a začal se smát.<br />
<br />
"Však ono tak špatně nebude," povzdechl si s úsměvem.<br />
<br />
Den, kdy jsem měla nastoupit se nesl v pochmurném duchu. Všichni, nevyjímaje i té kočky, kolem mě chodili se svěšenou hlavou a shrbenými zády. Jakoby snad měl nastat konec světa. S rodiči jsem se srdceryvně rozloučila už doma a striktně jim bránila v mém doprovodu. To Clint měl tu čest mě doprovodit před mé budoucí dočasné bydliště.<br />
<br />
"Stejně si myslím, že je to pitomost," povzdechl si útrpně a chytl mě za ramena.<br />
<br />
"To nezjistím, pokud tam nepůjdu," pousmála jsem se. Clint sklopil ten svůj smutný pohled k zemi a z hluboka se nadechl.<br />
<br />
"Vím, že je to je zatím jen výcvik, ale snaž se zůstat tak jak tě teď vidím."<br />
<br />
Teď jsem útrpný povzdech vypustila já. Asi si myslel, že na samotném výcviku se dokážu sama zastřelit.<br />
<br />
"Neboj, ono nějak bylo, a nějak bude," poplácala jsem ho s těmito slovy po rameni a pod jeho přímým pohledem jsem zmizela za rohem. Tam jsem si vykročila veselým krokem, protože to nejhorší jsem měla za sebou.<br />
<br />
- - -<br />
<br />
Za jasného svitu slunce jsem s úsměvem na tváři vyšla do ulic. Právě mi totiž skončil základní výcvik a já se vracela domů. Nikomu jsem neřekla, že se vracím, a proto mi snad v žilách kolovalo víc adrenalinu a nadšení, než by mělo. Obzvlášť se mi stýskalo po Clintovi, který se obtěžoval zavolat jen jednou a s tím, že má doma nějaké problémy. Čímž mi pak na dlouhou dobu zasadil brouka do hlavy.<br />
<br />
Ale já už se blížila ke svému domu. Důvěrně známé okolí a dům samotný mi ještě více zvedl náladu.<br />
<br />
Domovní dveře jsem rozrazila s takovou vervou, že se málem vysklily o protější stěnu, a zamířila si to k bytu Clintových pěstounů.<br />
<br />
Nesměla jsem zaklepala a úsměv na mé tváři se ještě rozšířil. Čekala jsem, že se dveře prudce otevřou a my si konečně padneme kolem krku.<br />
<br />
Ale nestalo se nic. Když jsem své klepání zopakovala, dveře vrzly objevila se v nich Clintova adoptivní matka. Její oči plné smutku a propadlé tváře mě vyděsily, a usvědčily v tom, že se tu opravdu něco dělo.<br />
<br />
"Clint není doma," vydala ze sebe zdrchaně dřív, než jsem stačila otevřít pusu. Sjela můj zevnějšek od hlavy až k patě a věnovala mi smutný pohled.<br />
<br />
Nezmohla jsem se na nic víc, než roztřesené - "Kde je?"<br />
<br />
"Před týdnem utekl. A ještě se nevrátil," neudržela se a vzlykla. Těch pár slov stačilo k tomu, abych se hněvem roztřásla. Možná jsem zamumlala poděkování, a práskla za sebou dveřmi od našeho bytu. Zoufale jsem se po nich svezla a s pláčem si opřela hlavu o kolena. Vše mi začínalo docházet a věděla jsem moc dobře, že už se nikdy nehodlá vrátit. Že byl Clint problémový člověk, jsem věděla nejen z jeho vyprávění. Často mi říkal o mnoha adoptivních rodinách, od kterých utekl. Ale proč utekl zrovna od téhle, kde se měl blahodárně, jsem pochopit nedokázala. A ještě víc mě mátlo to, že opustil mě. Vykašlal se na mě a rozhodl se mě opustit stejně, jako všechny ostatní. Pohřbil tak důvěrné a dlouhodobé přátelství, kterého jsem si vážila stejně, jako vlastního života.<br />
<br />
Při tom všem uvědomění jsem propadla v zoufalý pláč. Teď už mi nezbylo nic jiného, než se naplno oddat armádě.<br />
<br />Sagittandhttp://www.blogger.com/profile/06220152260318657782noreply@blogger.com1